By Tomáš Kráčmar in Británie — 7. čvn 2025

#11 Líbání, prsteny a podmořský průzkum

Po dlooooouhé době se vracíme s zajímavostmi z historie. Dnes také o prstenech, amatérských nálezech a štěnicích.

Historie líbání

Tradice praví, že líbání jako romantická aktivita (tedy ne mezi rodiči a dětmi) se do Evropy dostalo spolu s vojskem Alexandra Velikého po návratu z Indie ve 4. století př. n. l. V Indii je líbání doloženo jako sexuální praktika nejméně v roce 1500 př. n. l., kdy byly ve védských rukopisech zapsány orální tradice 😉.

Tuto tradici ovšem byla zpochybněna párem dánských vědců, specialistkou na ježky a specialistou na starověké lékařství. Právě on, Troes Pank Arboll, s určitostí tvrdil, že zná písemné záznamy popisující líbání ze sumerských i akadských textů. Lehká konverzace u večeře tak vyústila ve vědecký článek, který posouvá historii líbání minimálně o tisíc let dále do historie.

Líbání tedy bylo běžné už minimálně ve třetím tisíciletí před naším letopočtem v celé řadě kultur. Nejstarší známý písemný záznam je zřejmě na hliněné destičce pocházející kolem roku 2400 BC, nalezené v roce 1899, kde se popisuje sex Enlila s Ninhursag. Zajímavé je, že polibek přišel až po aktu, což je údajně v sumerské literatuře běžné. Líbání tak nebyla předehra, ale... dohra?

V Mezopotámii bylo například mimomanželské líbání vyloženě nedoporučováno a stavěno na úroveň nevěry. V Římě pak bylo líbání na veřejnosti považováno za nevhodné, ba dokonce za zdravotní riziko. To ovšem platí i pro Mezopotámii a nebylo to asi tak úplně mimo, protože už tehdy známe popis nemoci bu'shanu, která se velmi podobala dnešním oparům.

Sophie Lund Rasmussen, ježkoložka ze zmiňovaného dánského páru, je přesvědčena, že líbání se vyvinulo jako aktivita umožňující rychlé posouzení vhodnosti protějšku k páření - známe ho i od jiných primátů, a u lidí mohlo (a stále může) mít stejnou nebo podobnou funkci.

Další informace zde:

https://www.science.org/doi/10.1126/science.adf0512

Zlatý prsten odhaluje nový knížecí rod

V Dánsku ještě zůstaneme. Pokud máte pocit, že archeologie je doménou odborníků a amatér nemůže k poznání historie nijak přispět, není to úplně pravda. Stačí vám detektor kovů a spousta trpělivosti, stejně jako Larsi Nielsenovi, který takhle jednoho jarního dne našel v zemi velký zlatý prsten s červeným kamenem.

Lars tento nález předal archeologům, kteří s překvapením zjistili, že pravděpodobně naznačuje existenci dosud neznámého knížecího rodu s vazbami na Franskou říši. Prsten je nyní oficiálně danefæ, tedy dánský kulturní poklad, a jeho zdobení spirálami a trojlístky je tak precizní, že by bylo i dnes problematické jej napodobit.

Archeologové si nemyslí, že by tento prsten někdo ztratil na cestách, ale že byl na tom místě zanechán záměrně. Jak se to mělo stát, se ve zprávě nepíše, stejně jako se tam nepíše, co z nálezu (kromě dobrého pocitu a nehynoucí slávy v tomto newsletteru) měl Lars.

Podmořské stavby lovců-sběračů

Z Dánska se přesuneme jenom o kousek jižněji, do dnešního Německa. Výzkumníci z Kielské univerzity objevili podmořskou kamennou zeď dlouhou asi kilometr, ležící asi dvacet metrů pod hladinou. Její pravidelnost ukazuje na nepravděpodobný přírodní původ, stejně tak vědci vyloučili její moderní původ, který by mohl souviset například s pokládáním podmořských kabelů.

3D model Blinkerwall

Nejpravděpodobnější teorie je, že tuto zeď postavili pralidé kvůli tomu, aby nasměrovali stáda sobů tam, kde je budou moci lépe zabíjet. Sobi jsou totiž velmi pomalí plavci, a...

...to je blbost, žejo. Datování podmořských objektů je složité, proto se výzkumníci uchýlili k modelování, aby zjistili, kdy byla tato část šelfu ještě pevninou. Po poslední době ledové stoupla hladina moří velmi výrazně, a ukázalo se, že zhruba před deseti tisíci lety byla tato zeď na souši a mohla tak sloužit k deklarovanému účelu.

Přiznám se, že nejsem expert, ale vzhledem k tomu, že populace celé severní Evropy je v té době odhadována asi na 5000 lidí, nějak se mi nezdá, že by měli tehdejší pralidé potřebu stavět sobí jatka. Ale co, udělejte si názor sami:

https://www.pnas.org/doi/full/10.1073/pnas.2312008121

Velšské deštné pralesy

Deštné pralesy má asi většina z nás spojené spíš s Amazonií nebo jihovýchodní Asií, ale ony existují nejen v tropickém klimatickém pásu, ale i v našem, mírném. Jako deštný se označuje les s více než 200 cm srážek ročně. A právě takový les se kdysi rozkládal od Walesu až po Skotsko.

Dnes z něj zbývá necelých 10 % rozlohy, ale je o něj pečováno velmi pečlivě. Tento prales je také zdrojem celé řady místních mýtů. V tom asi nejznámějším, Mabinogi, se ve čtvrté větvi stane roztržka mezi Pryderim, hlavním hrdinou, a Gwydionem, synovcem krále Gwynnedu. Pryderi má totiž zvířata se skvělým masem, která jsou ve Walesu nová - dostal je totiž od krále Arawna z říše Annwfn. Tato zvířata (prasata) se pasou právě v pralese, díky kterému jsou plodná a mají právě to skvělé maso. Pryderi je ale prodat nechce, ale Gwydion vyčaruje 12 hřebců se zlatými postroji z místních muchomůrek a větví. Pryderi tedy vymění prasata za koně, kteří se ovšem promění zpátky, když Gwydion odjede s prasaty. Naštvaný Pryderi si ho najde a...

Mabinogi je samozřejmě mýtus, ale ilustruje, jak se o prales starali naši předci. A stejným způsobem, tedy kontrolovanou pastvou, se o něj staráme dnes.

A taky ukazuje, že s těmi houbami to nikdy nebylo úplně jednoduché 😉

Římské štěnice

Když už jsme v té Británii, musím vás seznámit s dalším objevem. Studentka dublinské univerzity, Katie Wyse Jackson, totiž zjistila, že Římané přinesli do Británie kromě silnic, lázní, vína a mrkve i štěnice.

Věda zabývající se hmyzem v minulosti se jmenuje archeoentomologie a právě její studium přineslo Katie objev dvou štěnic datovaných kolem roku 100 našeho letopočtu. Štěnice byly v Římě poměrně běžným úkazem, nakonec třeba i Plinius se rozplýval nad jejich užitečností v medicíně, například při léčbě ušních infekcí, ale na britském území jsou spojeny vždy až s římským osídlením. Nález v Nothumberlandu je zatím nejstarším štěničným nálezem v Británii.

Takže příště, až budete ubytováni v UK v hotelu plném štěnic, může vás hřát pocit, že s vámi bydlí kus starověké Itálie 😜

💡

A to je vše z veřejného newsletteru. Pokud chcete číst dál a dozvědět se o římských drogách, ztraceném kostelu v Benátkách, nebo třeba o obsidiánu, stačí se jenom přihlásit k odběru 😉

Římské drogy

V Římě ještě chvíli zůstaneme, i když se přesuneme do Nizozemska. Během vykopávek římského sídliště Houten-Castellum byla nalezena dutá kost naplněnou stovkami semen blínu černého uzavřená zátkou z březového dehtu.

Účinky blínu byly v antice známé, Plinius starší o něm tvrdil, že má "povahu vína a tedy zatemňuje mysl", ale třeba řecký lékař Pedanius ho doporučoval jako sedativum a analgetikum.

Blín je ovšem psychoaktivní a jeho využití jako halucinogenu nebylo rozhodně neznámé. Protože ale kolem sídel rostl poměrně běžně, byl obvykle řazen mezi plané rostliny a nebyla mu věnována nijaká větší pozornost. Tento nález je ale prvním, kdy se semena nacházejí v nádobě z římské doby.

Švýcarské neznámé

Sice se přesouváme do Švýcarska, ale v Římě budeme pokračovat... trochu. Ve Švýcarském Heimbergu proběhl na podzim roku 2023 záchranný archeologický výzkum s očekáváním nalezení římské dílny. Místo toho bylo ale nalezeno osídlení staré asi 3200-3500 let, tedy ze střední doby bronzové.

Zajímavé je na něm to, že o takovém osídlení neměl v té oblasti nikdo ani tušení. Navíc ani ty nálezy nejsou úplně jasné. Archeologové například našli jámy naplněné kameny, které byly evidentně rozlámány velkým žárem - ale nemají tušení, k čemu sloužily. Podobné jámy byly nalezeny i jinde, ale 🤷‍♀️

Na místě bylo nalezeno i značné množství keramiky, ale žádné lidské pozůstatky ani pohřebiště, takže netušíme, kdo tam žil. No, nevíme toho ještě hodně...

Náhrobek v řece

Když si takhle Ervino Silvestri šel na procházku kolem své oblíbené řeky Torre v severní Itálii, všiml si, že v korytě řeky leží něco velikého.

Zalarmoval místní archeology, kteří předmět identifikovali jako náhrobek z doby římského císařství. Vápencový objekt vážící asi šest tun je víceméně nepoškozen a pro jeho vyzvednutí musela být využita těžká technika. Takže vidíte, dívejte se kolem sebe, nikdy nevíte, co najdete...

Kostel benátský

Člověk by řekl, že místa jako Piazza San Marco v italských Benátkách, budou prozkoumány důkladně, ale to by se člověk docela pletl. Při rekonstrukci dláždění uprostřed náměstí se totiž objevilo tohle:

V hrobce bylo pohřbeno sedm lidí, asi osmileté dítě, žena a pět dalších dospělých, a datována je to sedmého až osmého století našeho letopočtu. V té době se významní lidé pohřbívali uvnitř nebo blízko kostelů, a rozšířený průzkum skutečně našel pozůstatky stavby, která byla identifikována jako ztracený kostel San Geminiano.

Archivy tvrdí, že tento kostel byl postaven někde na náměstí San Marco v raném středověku, dvakrát zbourán a přemístěn, a definitivně zničen začátkem devatenáctého století. Jeho přesná poloha ale nebyla známa. Až doteď.

Sicilská vana je ve skutečnosti kůň

Na dně moře u Sicílie dlí objekt, který je místními a na námořních mapách označován jako "vasca", tedy nádrž nebo vana. Skupině amatérských potápěčů se to ale nějak nezdálo a rozhodli se zjistit, co to je ve skutečnosti.

Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že místo obyčejné nádrže se na dně válí starověká mramorová socha vzpínajícího se koně, asi dva metry vysoká. Datování podobných artefaktů je obtížné, ale ukázalo se, že stylem zapadá do výzdoby řeckých chrámů - pravděpodobně zasvěcených Diovi.

Jak se socha dostala pod vodu, jak je skutečně stará, nebo co s ní teď bude, nevíme. Ale doufejme, že bude zachráněna. No, uvidíme.

Čtení (a koukání) na krátké skoro letní večery

Existovalo umění před moderním člověkem?

Zajímavé video o obsidiánu

Kdyby vás už omrzel geocaching, můžete hledat něco jiného...

Zajímavý přehled nástrojů a technik, které používá soudobá archeologie

A to je pro dnešek vše, zkusím zase začít posílat něco pravidelněji 😉